Dvacet motivů

Jedna figura útočí na dvě věci najednou a zachránit jde jen jedna.

Jezdec je slavný vidličkář, protože útočí na pole, která žádná jiná figura nekryje stejným způsobem, ale vidličku dělá všechno: pěšec beroucí dvě lehké figury, dáma beroucí věž a volného střelce, král v koncovce vstupující mezi dva pěšce. Zkouškou není „útočím na dvě věci“, ale „mohou uniknout obě“.

Figura se nemůže hnout, protože za ní stojí něco cennějšího.

Absolutní, když je za ní král — odchod je nelegální, ne jen špatný. Relativní, když je za ní dáma nebo věž, kde je odchod legální a prostě stojí materiál. Vyhrává pokračování: vázaná figura je figura, která nemůže krýt, takže na ni přidejte útočníky nebo do ní udeřte pěšcem.

Vazba naopak: cenná figura stojí vpředu a musí se hnout.

Dejte králi šach po linii věží, střelcem nebo dámou, a to, co stálo za ním, je vaše, jakmile král uhne. Špízy jsou vzácnější než vazby, protože potřebují dvě figury už na jedné linii s cennější vpředu — proto se obvykle objevují až poté, co šach krále na tu linii vyhnal.

Odchod jedné figury odkryje útok té, která stála za ní.

Zdaleka nejsilnější taktika v šachu, protože odcházející figura má volnost dělat něco svého, zatímco odkrytý útok dělá práci. Dvě hrozby vznikají jedním tahem a ani jedna se nedá odrazit sebráním odcházející figury.

Odkrytý útok je šachem, takže soupeř nemá čas na nic jiného.

Odkrytý útok, kde zadní figura dává šach. Ať odcházející figura dělá cokoli — bere dámu, staví se na matové pole, nabízí se k sebrání — odpověď musí nejdřív vyřešit šach, takže se to děje zadarmo.

Dvě figury šachují naráz, takže král se musí hnout. Ne zaclonit, ne brát.

Jediná taktika, proti níž existuje právě jeden druh legální odpovědi. Sebrání jednoho šachujícího nechá druhého; zaclonění jedné linie nechá otevřenou druhou. Proto dvojšach dává maty, které vypadají nemožně — obránce může mít pět způsobů, jak zastavit každý šach zvlášť, a žádný, který zastaví oba.

Přinuťte obránce odejít od práce, kterou dělá.

Figura drží matové pole, základní řadu nebo jinou figuru. Zaútočte na něco, co cení výš, nebo prostě vezměte něco, na co musí brát zpět, a krytí, které dávala, odejde s ní. Oběť často vypadá absurdně, dokud si nevšimnete, co beroucí figura přestala krýt.

Nalákejte figuru — obvykle krále — na pole, kde ji lze zasáhnout.

Oběť, kterou je soupeř povinen přijmout, zahraná ne pro materiál, ale proto, aby figuru postavila osudově: král vtažený na pole vidličky, dáma vytažená na linii s věží. Materiál se vrátí o tah později i s úroky.

Odstraňte vlastní figuru z cesty vlastnímu útoku.

Linie nebo pole jsou ty správné, jen na nich stojí váš vlastní muž. Uvolnění ho odsune s tempem — obvykle šachem nebo braním, aby soupeř neměl čas se přeskupit, zatímco se cesta otevírá.

Přetněte linii mezi obráncem a tím, co brání.

Postavte figuru — často obětovanou — přesně mezi věž a pole, které hlídá. Obránce je pořád na šachovnici, teoreticky pořád brání a už nemůže. Vzácné a jeden z nejhůř viditelných vzorců, protože přerušující figura obvykle vypadá jako hrubka.

Figura působí skrz jinou figuru, po linii, kterou obsadí později.

Věž bránící svou figuru skrz soupeřovu figuru nebo skrz ni útočící. Zatím se nic neděje; důležité je, co se stane, až figura uprostřed odejde nebo bude sebrána. Rozpoznat rentgen je obvykle to, co způsobí, že braní „ztrácející materiál“ materiál neztratí.

Tah mezitím: než vezmete zpět, udělejte něco vynucujícího.

Z německého „Zwischenzug“ a nejčastější jednotlivý důvod, proč se spočítaná varianta ukáže jako špatná. Čekáte braní zpět; místo něj přijde šach nebo větší hrozba, a než k braní dojde, pozice se změnila. Hledejte ho pokaždé, když sekvence vypadá vynuceně.

Problémem je sama povinnost táhnout.

Každý legální tah pozici zhoršuje a vynechat se nesmí. Především koncovková myšlenka — rozhoduje pěšcové koncovky — a důvod, proč záleží na „opozici“: kdo musí uhnout první, odevzdá pole. Téměř jediná situace v šachu, kde je právo táhnout přítěží.

Král uzavřený vlastními pěšci dostane mat na první řadě.

Nejčastější mat mezi hráči, kteří rošádovali a nechali pěšce na pokoji. Jako mat na šachovnici se objevuje zřídka — objevuje se jako hrozba, která vyhrává materiál, protože každý obranný tah musí řadu dál krýt. Celá rodina odlákávacích taktik existuje proto, aby tohle krytí odstranila.

Jezdec matuje krále, kterého uzavřely jeho vlastní figury.

Závěr Philidorova odkazu: oběť dámy na g8, věž bere zpět, jezdec na f7 dává mat a král je obklopen vlastními muži. Ve skutečných partiích vzácný, a přesto stojí za znalost, protože právě tenhle vzorec vás přiměje podívat se do rohu a spočítat úniková pole.

Něco prostě není kryté a dá se to vzít.

Bez lesku, a rozhoduje víc partií než všechno ostatní na tomhle seznamu dohromady. Většina proher pod 1800 je jeden hráč beroucí figuru zdarma, kterou druhý přehlédl. Návyk, který to léčí, je kontrolovat, co stojí volně — u obou barev — před každým tahem.

Figura nemá bezpečné pole a dá se v klidu uštvat.

Obvykle střelec, který vzal pěšce, jehož měl nechat, nebo jezdec, který se vydal na kořist. Taktikou není jediná rána, ale dušení: berte pole jedno po druhém a figura padne, aniž by byla potřeba oběť.

Vyhrávající tah není šach, braní ani hrozba.

Důvod, proč silní hráči nacházejí kombinace, které jiní přehlédnou. Po vynucené sekvenci je odpovědí skromný tah, který bere poslední únikové pole, a je neviditelný pro toho, kdo počítá jen šachy a braní. Když pozice vypadá vyhraně a nic vynucujícího nefunguje, hledejte ten tichý.

Dejte materiál za něco, co má větší cenu než materiál.

Čas, linie, pole nebo postavení soupeřova krále. Skutečná oběť není sázka; je to výpočet s konkrétním koncem. To, co odlišuje fungující oběť od nefungující, je téměř vždy otázka, jestli se bránící figury stihnou vrátit.

Pěšec blízko proměny mění cenu každé jiné figury.

Pěšec na sedmé není pěšec; je to dáma, kterou něco musí hlídat, a to něco přestává být volné. Většina koncovkových taktik je ve skutečnosti o napětí mezi zastavením pěšce a děláním čehokoli jiného.